Březen 2012

Otec

29. března 2012 v 0:56 | Kafuboss |  Život
"Dobrý den otče, chtěl bych se vyzpovídat."
"Dobře, jsi připravený?"
"Ne, otče ... vlastně se chci s Vámi domluvit, kdy by jste měl čas. Protože to bude asi na dýl. Nebyl jsem u zpovědi asi deset let!"
"Uff, jak jsi to dokázal člověče?"
"... no otče, tak nějak se to stalo. Žil jsem dlouhou dobu v hříchu a společně s partnerkou v jedné domácnosti. Letos jsme plánovali svatbu a myslel jsem si, že se to pak nějak překoná... Teď jsme se rozešli a já už v hříchu nežiji, rád bych se s Pánem udobřil."
"Je dobře, že jsi přišel..."
Jak jsi to dokázal člověče...? To je věta, která mě velice překvapila. A musím na tuto otázku pořád myslet.
I když jsem celou tu dobu chodil do kostela, jezdíval na modlení s četl jsem duchovní texty, stále jsem byl vnitřně svázán, že je něco v nepořádku. Přítelkyně věřící nebyla. Mě to nevadilo, to vlastně vůbec nevadí, protože i sv. Pavel píše, že muž může mít nevěřící ženu a i obráceně. Nicméně jsem celou dobu žil někde na půl. Mezi světem věřících a těch, kteří věřící být nechtěli. Neříkám nevěřící, protože nevěřící člověk je ten, který si přečte písmo a řekne, že tomu nevěří.
Celou dobu jsem vlastně věřil, že v lásce to vše zlé překonáme. Že všechno chce čas a že se to nějak samo přehoupne do víry, pak bychom chodili ke zpovědi třeba i oba. Ale mýlil jsem se. Nikdy se nic samo neudělá. A pokud člověk nejde naproti tomu oč Pána prosí tak ničeho nedosáhne. Pán je jako náš rodič - tedy dobrý rodič. A dobrý rodič je ten, který nedělá za své děti jejich práci, ale pokud jej o to požádají tak jim může pomoci. Takže pokud prosíme např. o zdraví a pro své zdraví neděláme nic, je vysoce pravděpodobné, že asi zdraví nebudeme.
Takže celou tu dobu jsem byl vlastně duchovně uspaný. Nechci říkat mrtvý. Ale i to je možné. Tím, že jsme se teď rozešli, jsem opět v sobě našel pravou podstatu víry. A je potřeba abych na tom dále pracoval, prohloubal svoje nitro. Svoji duši. Vesmír, naše mysl a duše jsou nekonečné. To je něco co si nedokážeme zde ani představit. Žijeme pouze v hrubém vesmíru jen 3D. Ale nad námi jsou další dimenze, kteří se nás můžou dívat, tak jako my se díváme na 2D v kině či TV. A my o nich nevíme, stejně tak jako herci na platně neví o nás...
Při narození jsem byl čistý nepopsaný list, prázdný zformátovaný harddisk. Na můj harddisk jsem od Hlavního strůjce dostal naprogramovaný základní systém. Lásku, víru a naději + nějaký balíček programů co zde na Zemi musím vyřešit, prožít, opravit... O to ostatní se začali starat programátoři zde na Zemi - tatínek a maminka. Později i podružní programátoři, babičky, dědečci a jiní, kteří mě něčím dokázali zaujmout a měli dostatek trpělivosti mě nějak programovat. Svůj program stále rozvíjím a vylepšuji i sám - tedy, alespoň se o to snažím. Je jasné, že nebudu vědomě provádět úpravy, které by mi škodily. Ale také vím, že se chybám nevyhnu. Chyby dělají všichni, tedy byl tu jen jeden, který chybu neudělal a my kteří v něho věříme ho vnímáme jako takový etalon - základní měrná jednotka - takový náš vzor. Právě kontrolou systému a prověřováním našich operací se můžeme opět vrátit k základním údajům co jsme dostali od Hlavního strůjce.
Taková zpětná vazba, kontrola dle stanovených deseti norem. Ve stanici technické kontroly nám pak může být předložen velký soupis poruch, které v servisním oddělení můžeme, tedy pokud chceme, odstranit. Jenže najít kvalitní servisní oddělení je dneska problém. Proto každý řeší své poruchy sám - takovou svépomocí. Někdy se daří více, jindy méně.
A to jsem ještě nezmínil, že máme všichni přístup na vesmírný internet. Do prostoru vesmírného moudra a informací, odkud můžeme čerpat inspiraci, vědomosti, ale kam můžeme posílat naše nápady, prosby a myšlenky. Musím se přiznat, že se mi několikrát stalo, že myšlenka s nějakým nápadem co mě napadly, se pak najednou objevili úplně někde jinde, než jsem zamýšlel, ale na správném místě ve správný čas. Tam nahoře už vědí kdy, co, jak a pro koho použít. Tak proč toho nevyužít?
Na tento vesmírný internet se můžeme připojovat různými způsoby. Protože k internetu se připojuje mnoho bytostí a je spoustu domén, můžou se tam objevovat i falešné adresy, takže opatrně. Máme sice strážný podprogram - takový firewall a antivir, ale i ten může být prolomen. Proto je důležité využívat k připojení tovární nastavení - tj. od Hlavního strůjce a Jeho Syna, protože tak máme zaručenou jistotu, že informace jsou správné a budou nám ku prospěchu.
Z tohoto vesmírného internetu dostáváme i mnohem více než jen informace. Dostáváme tam i energii. Pokud se připojujeme pravidelně tak můžeme být stále nabití, pokud méně často, pak se můžeme cítit životem nenaplněni. A hledáme činnosti, které nás naplní a dobijí. Někteří lidé mají dar se připojovat na domény, které mají mnoho energie a obrovskou sílu. Tam by se měli připojovat jen opravdu vyspělí jedinci, jinak hrozí, že budou mít problém tuto energii vstřebat.
Po stránce hardwaru jsme všichni odlišní. Ať už se jedná o muže, ženu, výšku, váhu,... Prostě neexistuje na světě identický hardware a vlastně i software. Každému z nás pracuje jeho procesor jinak. Na jiné frekvenci, každý jinak vyhodnocujeme proměnné. Záleží jak a kdo nás po celou dobu našeho fungování programoval a jak jsme se tomu podřizovali a upravovali. Někdo se proto více hodí k činnostem manuálním, mechanickým, jiný více do hudby, další do kreativních odvětví, jednání s lidmi,... A všichni dohromady tvoříme jednu velkou skupinu. Jednu velkou rodinu.
Tak jak platí, že jeden člověk se nemůže zavděčit všem, tak platí i to, že i všichni se můžou zavděčit jen jednomu. Každý jedinec je prospěšný někomu jinému. A to je hlavním posláním - byl prospěšným jiným. Nejen sám sobě. Pro svět nemusíš znamenat nic, ale někomu můžeš být celým světem. Jsem si jist, že každý na světě máme k sobě kompatibilního druha. Druha se kterým máme společný základní program, stejný názor a pohled na svět. Něco co nás jeden k druhému pojí, čím jeden druhého můžeme obohacovat a naplnit.
Pak dochází k setkání a konfrontaci dvou programů a my sledujeme zda se programy doplňují, spolupracují, pomáhají si, nebo naopak si nějakým způsobem škodí.
Na začátku máme program všichni stejný. To jak nás naprogramovali během našeho fungování, ještě neznamená, že je to trvalé. Přeprogramování může docházet v jakémkoli věku. Většinou k těmto situacím dochází, když se nám něco stane, nějaká nemilá událost. Ale může k ní dojít také když potkáme někoho velice zajímavého, kdo nás dokáže oslovit a hodně ovlivnit.

Když odejde člověk z tohoto světa

25. března 2012 v 3:22 | Kafuboss |  Život



Jsem věřící a věřím, že každý člověk, každá živá bytost má v sobě duši. Energie, která je s ním a v něm od narození až do smrti. Energie, která se po skonání fyzického těla oddělí.

Nevěřím, že když umřeme, tak jen prostě zhasnou světlo, padne opona, vypne se proud...

Ve vesmíru to také tak funguje. Nic nekončí jen tak, ale přeměňuje se v něco jiného. Je to stálá metamorfóza z jedné podstaty do jiné. Od nejmenších nám známých částic, až po největší hvězdy. Všude probíhají různé reakce a proměny.

Naše duše - energie v nás pracuje na principu, který věda zatím nedokáže vysvětlit, dokázat. Zatím... Ale to neznamená, že když to naše věda nezná, tak že to neexistuje. Například rentgenové záření je ve vesmíru odnepaměti, ale lidstvo ho zná jen něco málo přes 100 let. Jaké objevy na nás ještě čekají? Kolik toho vlastně víme?

Nedávno jsem četl jednu knihu o časoprostoru a autor - vědec tam psal, že čím více o vesmíru víme, tím více máme nezodpovězených otázek. Čím více se přibližujeme nějaké podstatě věci, tím zjišťujeme že o tom nic nevíme. Jen se stačí podívat na mnoho teorií o vzniku a fungování vesmíru a spočítat kolikrát se změnily. A kolikrát se měnily učebnice. Ale to je asi v pořádku, protože člověk je tvor hloubavý a zkoumavý. A vlastně od Adama a Evy stále hledáme a poznáváme - dobré a špatné. Tímto hledáním a poznáváním se přibližujeme našemu Hospodinovi.

A naše Země je prostor, kde dostáváme šanci na realizaci našeho přiblížení.

Každý člověk zde má nějakou roli. Někdy na svou roli přijde už v útlém věku, ale někdy na svůj úkol čeká třeba celý život, někdo svůj úkol nesplní a jiný ani nevěděl, že jej prožívá... Čím těžší úlohu máme, tím více se zdokonaluje naše duše. Dnes je to možné přirovnat k virtuálním hrám. Před příchodem si společně s Hospodinem zvolíme hrdinu, mapu, rodiče, rasu, pohlaví, stupeň obtížnosti, obory a odvětví ve kterých je třeba se zdokonalit. A to jak se nám to vše podařilo, to se dozvíme až odejdeme.

Je zajímavé vidět, jak se v našich životech dostáváme na křižovatky. Na těchto křižovatkách máme vždy minimálně dvě možnosti. Na těchto křižovatkách se může projevovat tzv. ,,dejavu,, - stav kdy máme pocit, že jsme to už někdy zažily. Můžou to být vlastně takové záchytné momenty a my víme že se teď děje něco důležitého, nebo to může znamenat, že jdeme po správné cestě. Na křižovatkách života je dobré se rozhlédnout, někdy je potřeba se i zastavit a dobře se rozhlédnout. Pokud můžeme tak být maximálně otevřený a pokorně naslouchat radám. A je zajímavé, že pokud se rozhodneme špatně, tak dostáváme další šanci. Proto slýcháme od lidí, že jsou stále pořád nemocní, vrací se jim choroby, nebo že si stále nemůžou sehnat nového partnera, práci,... stále dělají jednu a tu samou chybu. Ale jen oni musí přijít na tu podstatu a odstranit ji, aby se posunuly ve svém vývoji dále. Člověk kolikrát má něco, čeho si třeba ani nevšimne, nebo si toho neváží, a pak jakmile to ztratí, tak to hledá. Někdy i celý zbytek života.

Jak jsem začínal žehlit

12. března 2012 v 17:34 | Kafuboss |  humor
Tak mě opustila přítelkyně... No co... no! Však se o sebe nějak dokážu postarat ne? Jsem prý šikovný chlap. Tak se do toho dám. Jelikož jsem hodně přečtělý, tak jsem o sobě zjistil, že jsem i genitální, skoro dokonavý a téměř bezchybnatý. No prostě suterén na první nadhled. I když teď nejsem zrovna v dobré konvici...

Takže jsem se do toho obul, no měl bych spíše napsat opřel - ono do žehličky by se mi těžko soukala noha... a navíc pokud by se mi to povedlo, tak by druhá byla naboso a to by nevypadalo moc nejlépe.

Takže jsem se seznámil se slečnou žehličkou. Seznámení probíhalo v celku normálně, ja jsem řekl své jméno a ona mi ukázala všechny svoje otvory. Prý se do nich něco lije a z některých i něco stříká! Takže dle návodu jsem naplnil otvorem destilační vodu a začal žehlit. Když jsem vyžehlil celý koš, tak jsem zjistil, že slečna žehlička není připojena do elektriky... Takže celý koš co jsem ,,vyžehlil,, jsem začal dělat znovu... a já jsem si říkal, že to jde nějak divně a navíc to prádlo zůstává pomačkané. Po zapnutí už to byla jiná liga :), vyžehlení koše už netrvalo 2 hodiny, ale jen půl. Sláva už to umím!
Jen jsem při žehlení ještě zjistil, že nemám všechny ponožky z bavlny jak jsem si myslel. Při žehlení jedné z mé ponožky na spaní se mi ponožka pod rukama málem vyškvařila pryč - o ponožku nejde mám ještě jednu, ale trošičku mi vadil ten smrad a kouř, ale hlavně ten zbytek co zůstal přiškvařený na spodku žehličky. Když jsem se to pokoušel sundat, tak jsem se šeredně popálil. Chtěl jsem zavolat kamarádce a jak jsem byl zblblej, tak jsem si spletl mobil a žehličku. Mam teď trošičku červenější tvář na pravé straně. No kdyby se mi někdo ptal, tak rozchod probíhal trochu divočeji, než jsem čekal...

No jo, ale zůstal tu vážný problém co s přiškvařenou ponožkou na spodku žehličky. Začal jsem uvažovat... přemýšlet... a něco mě napadlo. Myčku na nádobí nemám, takže zůstala možnost dát ji do pračky. Ale ze školy vím, že se elektrické předměty do vody nedávají... nejsu blbý ne? Takže tudy cesta nevedla.

Tak jsem zkusil zavzpomínat na 6. třídu základní školy a na předmět čutrologie... tedy přírodopis a v něm nauka o kamenech. Kamenná sůl je na druhém místě co se týče tvrdosti. Takže jsem rozsypal kilo soli po prkně a začal jsem žehličkou jezdit jak Schumachr po okruhu. K mému překvapení se žehlička plně zotavila.

Jen teď když žehlím černé prádlo, tak tam zůstávají takové bílé mapy. A můj pes, když ho venčím, tak mi rád líže tričko...

No jsem zvědav co mě potká zítra. To se jdu seznámit s paní pračkou.

Můj příběh

9. března 2012 v 2:56 | Kafuboss |  Život
Můj příběh
Nevím kde mám začít, asi na začátku...
V roce 2003 na jaře mi odešel tatínek. Já jsem prožíval mnoho nešťastných chvil. Nebylo lehké, zrovna jsem byl na vojně a najednou jsem měl na starost dům, mámu a mladší švýcu. Pak se v listopadu něco stalo. Někoho jsem potkal. Někoho kdo mi změnil život. Byla to Ona! 1.prosince jsme si pak dali pusinku a slíbili si že spolu zkusíme chodit. Nevěděl jsem co to vlastně všechno znamená, ale vzplanul mezi námi plamínek lásky. Pamatuji si, že naše začátky nebyly snadné, ale vždy jsme našli společnou řeč.
V roce 2005 ji odešla maminka. Všechno to rázem na ni spadlo. Tak velmi podobně jako před dvěma roky na mě. Bylo to pro ni moc těžké období. A pochopitelně i pro mě. Protože jsem se stal její oporou,ochráncem a pomocníkem. Alespoň jsem se o to snažil. Snažil jsem se, abych ji odchod maminky co nejvíce ulehčil a bylo to pro ni co nejméně bolestivé. Nevím jak moc se mi to dařilo a jak moc jsem byl úspěšný. Proto jsem ji nabídl, že může bydlet u nás v domečku.
A tady začaly problémy - s maminkou a sestrou si moc nerozuměli. Vůbec spolu nevycházely. Byl jsem jako hromosvod. Všichni si stěžovali jedna na druhou... stál jsem tenkrát před těžkým rozhodnutím, mezi tím komu dám přednost - jí a nebo mojí rodině. Byl jsem jak v mlýnským kole mezi třemi ženskými - strašný.
Dle svého srdce jsem vybral ji. Nebylo to, ale lehké rozhodování. Věřil jsem v naši budoucnost. A udělal bych to znovu.
Postupně si k mamince i sestře našla určitou cestu, také se mnohému naučila a já jsem byl na ni patřičně pyšný a hrdý. Stávali jsme šťastnou dvojicí a milujícím párem.
V roce 2009 jsem zařídil společné bydlení ve dvou. Po krásné dovolené v Řecku, jsme začali žít na hromádce sami. I když mohla namítat, že dům byl jen můj, její zase bylo mé srdce.
Proto jsem ji na Vánoce 2009 před našimi rodinnými příslušníky požádal o ruku. Viděl jsem na ni, že byla moc šťastná a moji žádost přijala. Slíbila mi své srdíčko a já ji, zase své. Uložili jsme si je jeden k druhému, abychom o ně mohli pečovat. Byl jsem štěstím bez sebe, když jsem viděl, že i ona byla šťastná.
Náš vztah se stále vyvíjel a jeden druhému jsme se přizpůsobovali. Pořád hezky ale být nemůže a tak jsme se i hádali - to je ve vztahu normální věc. Odpuštění a vzájemná láska nás, ale dali vždy dohromady. Projeli jsme spolu mnoho míst, zažili překrásné dovolené, mnoho dobrodružství a napětí ať už sami, nebo s naší partou.
Pak přichází závěr roku 2011 a každý řešíme spoustu problémů, že nemáme čas jeden na druhého. Ať už to je odchod dědečka, moje zkoušky na revizního technika, nebo její povinnosti a problémy v práci. V listopadu plno oslav, chystání a uklízení, v prosinci pak přípravy na Vánoce. Nicméně stále plánujeme naši svatbu. Ještě začátkem prosince jsme dokonce vyřizovali místo slavnosti. Byli jsme oba nadšeni z té nabídky.
Mezitím mi párkrát řekla, že se jí ozval po dlouhé době kamarád a že si spolu dopisují. Všechno jsme si říkali - neviděl jsem v tom problém... Byl jsem i rád, kamarádů není nikdy dost. Věřil jsem ji... i přesto, že o něm začala mluvit čím dál tím více. Ale nepřikládal jsem tomu žádnou váhu. Do momentu, kdy jsme odjeli na hory. Tam jsme odjeli hned po Vánocích. I s našimi problémy - nevyřešenými problémy. Mysleli jsme si, že je tam vyřešíme, že si konečně uděláme na sebe čas, sedneme si, nebo půjdeme na procházku a všechno si vyříkáme. Jenže nebyl na to prostor, čas a ani nálada. Ona mu každý den volala, třeba i dvě hodiny... A bylo to už tak vidět, že si toho všímali i ostatní členové rodiny. Až tady jsem začal tušit, že se něco děje. A když mi na procházce najednou řekla, že má dilema a že se nemůže mezi námi rozhodnout... zůstal jsem stát jak opařený. Po osmi letech? Půl roku do svatby? Jak rozhodnout...? Nabídl jsem ji všechno co jsem měl, seznámil jsem ji se svým světem, se svými kamarády a všechno to ji bylo málo...? Nechápal jsem.
To co mi řekla bylo pro mě moc nepříjemné. Začal jsem mít podezření, že se zamilovala. Oči mě pak otevřela přítelkyně jejího tatínka. Když si mě vzala bokem a sdělila mi svůj pohled na naši situaci. V ten okamžik jsem zjistil vážnost celé situace. To byl Nový rok - 1.ledna 2012. Nezačal zrovna nejlépe, ale slíbila mi, že si to chce vše urovnat a vyříkat s tím druhým. A to co nejdříve...
A hned v pátek 6.ledna 2012 pro mě přišla další rána. koupi jsem kytičku a chtěl jsem to vše urovnat, ale napsala mi, že zůstane u kolegyně, potřebuje s ní něco moc důležitého probrat. Domů už nepřijela. Celou noc a půl dne byla s ním. To co jsem prožíval v noci... to je jakoby moje srdce někdo zaživa rval ven. Chtělo se mi křičet a řvát ale nemohl jsem. Byl jsem jako v děsném snu. Moje reakce byla taková, že jsem ji odebral zásnubní prstýnek. Musel jsem vyvodit nějaký důsledek - ukázat ji, jak moc je situace vážná. Její reakce mě opět ranila - řekla mi že, je ráda, že jsem ji ho vzal, a že všechno to z ní spadlo.
Začal jsem panikařit a dělat věci, ke kterým bych se nikdy nesnížil. Vlezl jsem ji do mailu a přečetl jsem si jejich maily. Opět mě to moc ranilo. To jak mu psala, že když ji bylo nejhůř, tak že myslela na něj. Pochopil jsem, že je už zamilovaná.
20. ledna jsem byl raněn asi nejvíce. Odjela k němu domů na celý víkend. To co jsem doma prožíval už nikdy nechci zažívat znovu... bylo to utrpení a muka.
V neděli se vrací a já mám pro ni nabídku. Nabízím ji zpátky zásnubní prstýnek s tím, že budeme pokračovat v našem vztahu a nebo se okamžitě vrací k tatínkovi. Prstýnek si ode mně nevzala...
Hodinu jsme si povídali o tom co se s ní děje a moc mi doma plakala. Nedokázala mi sdělit důvod svého chování. Říkala mi, že byla se mnou šťastná, že byla spokojena, ale teď se něco stalo a že to neovládá. Bylo mi jasné, že si začala hrát s ohněm a teď je z toho požár, který už nedokáže uhasit.
Domluvili jsme se na tom, že si dáme ve vztahu odluku. Aby zjistila, zda ji chybím. Ale teď s odstupem času tuším, že už byla rozhodnuta tenkrát a že mi to jen nedokázala říct.
Po odjezdu začal můj každodenní boj. Boj mezi rozumem a srdcem. Rozum už věděl, že je konec, ale srdce bojovalo. Nemohl jsem nic. Spát, jíst, smát se... Byl jsem jako tělo bez duše. Humor jsem zavřel do skříně. Každý den jsem se snažil to nějak vyřešit. Snažil jsem se číst, modlit se, ale myšlenkami jsem byl jinde... několikrát jsem ji kontaktoval... koupil jsem ji kytici, nakreslil na chodník před jejím domem srdíčka...
Po více jak 14 dnech konečně dospěla ke konečnému rozhodnutí. nebo jen posbírala odvahu mi to sdělit. Dne 7.února 2012 se semnou rozchází. Po 8letech 2 měsících a 7dnech. Přesně 2991 dní. Vztah skončil.
Odpustil jsem ji to. V ten moment to ze mě všechno spadlo. Nicméně na to nemohu zapomenout. To nejtěžší bylo to vše přijmout. Její rozhodnutí. Ten fakt, že je konec. To bylo opravdu moc těžké. Musel jsem se vydat do hlubin mé duše a opět najít sám sebe. Když jsem tam tak bloudil, tak jsem našel mnoho lidí, kteří mi pomáhali. Byla to především má rodina, kamarádi, známí, kolegové, ale i lidé kteří mě neznali, ale kterým jsem se svěřoval a oni mi říkali své názory, ukazovali mi jiný uhel pohledu. Všichni tito lidé mi moc pomohli. Našel jsem sám sebe a také neuvěřitelnou vnitřní sílu, klid a mír. Zjistil jsem, že některým lidem můžu svým názorem poradit, nebo pomoci.
Cítím se teď moc dobře. Děkuji vám.


Věřím v lásku i když bolí,
Čas ten všechno zhojí.
Věřím v lásku i když bolí,
Láska, ale za to stojí!

Život

9. března 2012 v 2:55 | Kafuboss |  Život
Celý náš život je protkán samými povinnostmi. Když jsme malý - musíme do školy. Když vyrosteme tak musíme do práce. Později se k tomu přidává starost o děti, zdraví atd. Mezi jednotlivými povinnostmi se tu ta tom míhají momenty, které nás naplňují radostí, štěstím a láskou. Těchto momentů je si třeba moc vážit.
Obklopujeme se lidmi a věcmi které máme rádi. A kteří mají rádi nás. Vyhledáváme to dobré, co nám činí radost a potěšení. A to je moc dobře, protože kolem nás to nevypadá zrovna nejlépe.

Je neuvěřitelné co člověk dokáže udělat druhému člověku za bolest - ať už vědomě, nebo nevědomě. Můžeme to vidět každý den v médiích. Vidíme tam jen to co ale chceme vidět. Protože pozitivní a dobré zprávy nikoho nezajímají. A v dnešní tržní době, se musí lidem předkládat jen to, po čem lidé nejvíce touží. Proto se na zprávy nedívám. Stále je to totiž dokola. Stejné příběhy, které nás donutí až k pláči, jen herci se mění. Když člověk vidí samé negativní zprávy, tak může podlehnout přesvědčení, že žije ve špatném světě. Že tento svět se žene do záhuby. Ale není tomu tak. Problémy lidstva, problémy jedince... co to je v porovnání s vesmírem. Ten obrázek, který je uložen v galerii pod názvem Hubble je složen z několik set snímků Hubblova teleskopu. Je to pohled do hlubin vesmíru. Když si vezmete do ruky zrnko rýže a natáhnete ruku k obloze, tak přesně takto malinkatá část vesmíru je zachycena na tomto složeném snímku. Když se na ten snímek podíváte pozorně, vidíte mnoho galaxií... to je úžasné.

Věřím, že na tomto světě jsme abychom zde nabrali nějaké zkušenosti. Je to pro nás obrovská lekce. Věřím i v to, že si vybíráme své rodiče, své krize, své trápení, které musíme nějakým způsobem vyřešit. Takže předpokládám, že každá krize a problém má nějaké řešení. Vždy máme na výběr minimálně ze dvou možností. Můžeme si někým nechat poradit. Konečné rozhodnutí ale stejně musíme udělat my. Je jasné, že ve všech zkouškách asi neobstojíme, protože jsme jen lidé - chybující lidé, ale je třeba se z těchto chyb poučit. Myslím si, že pokud se někdo z chyby nepoučí, tak si to bude prožívat pořád dokola.

Jsme zde na světě jen malinkatou chvilinku. S porovnáním jak dlouho je stará Země, Slunce, vesmír... A i během té malinkaté chvilky se zde můžeme mnohé naučit.

Asi nejdůležitějším úkolem je naučit se lásce. Milovat bližního svého, tak jako sebe samotného.

Vím, že mnoho lidí je nevěřících, ale je zajímavé že tito lidé věří horoskopům, numerologii, různým astrálním společnostem,... Pak to jsou také věřící - jen trochu jinak. Někteří lidé věří sami v sebe, ano i to je víra. A dokonce jsou na tom založena i různá náboženství.

A i kdyby všechna, nebo některá náboženství měla pravdu jen z jednoho jediného procenta, tak ty informace o Bohu a o člověku jsou úžasné. Stačí si přečíst Bibli.

Když budu předpokládat, že duše je nesmrtelná a po smrti odejde z tohoto našeho známého světa, jak budeme schopni řešit své problémy tam, když zde jsme to nedokázali vyřešit? Zde problémy řešíme válkami, střílením a zabíjením.... to je typické řešení v dějinách lidstva. Jak chceme zabít duši tam?
Proto si myslím, že je pro nás nesmírně důležitá mise na této planetě. Se vším všudy. Vše pokorně přijímat a vyvarovat se opakovaných chyb. Ty nás v našem postupu brzdí.

Snažit se na věci dívat z různých směrů, hledat dobro i tam kde je zlo. Učit se z chyb ostatních. Být pozitivně naladěn a rozdávat kolem sebe lásku a dobro. To je naše poslání.

Láska

9. března 2012 v 2:54 | Kafuboss |  Život
Láska
Pravá, čistá a upřímná láska mezi dvěma milujícími:
skládá se ze vzájemné důvěry, věrnosti, tolerance, úcty, taktu, pochopení, radosti, vzájemné podpory ve dnech zlých.

Láska se nikdy nevnucuje a nevynucuje.
Láska si na nic nehraje.
Láska je nejdůležitější cit člověka.
Lásku má v sobě každá živá bytost.
Láska je nejkrásnější cit co člověk může cítit.
Láska je to, když se dva radují a společně násobí svojí radost.
Láska je to, když se dva podělí o bolest a společně jeden druhého podrží.
Láska - dokáže vše.
Láska nehledí na věk, pohlaví, vyznání, vzdálenost ani čas.

Pokud na lásce pracují dva lidé a pěkně se o ni starají, pak může být nesmrtelná.

Partnerská láska může existovat jen mezi dvěma lidmi. Ten třetí, který může lásku zničit je ďábel, který zabíjí lásku.

Láska je křehká, proto musí být vybudována na dobrých základech porozumění, důvěře ,věrnosti a vzájemné úctě.

Láska je trpělivá, dobrotivá, nezávidí, není všetečná a nevychloubá se.

Láska všechno snáší, všemu věří, všeho se naděje a na vše trpělivě čeká.

Láska je, když jeden za druhého dýchá.

Láska je, když dva hledí stejným směrem a přitom se drží za ruce.

Člověk má naději, víru a lásku. A láska je z toho nejvýše.

Z opravdové lásky se nemůže narodit nic špatného.

Láska musí vždy zvítězit ! ♥

Manželství

9. března 2012 v 2:54 | Kafuboss |  Život
Manželství
Je to slib dvou lidí, kteří chtějí společně věnovat svůj život tomu druhému. Věří v toho druhého a pokud na vztahu společně pracují a chtějí, pak je manželství šťastné a spokojené. Manželství by měla být jistota, že se jeden může v dobách dobrých i zlých o druhého opřít. Dobré manželství musí být postaveno na vzájemné lásce, úctě jeden k druhému, vzájemném porozumění, odpouštění a věrnosti.
Je důležité, aby jeden druhému dělal radost a pracovali na spokojenosti.
Je potřeba řešit problémy hned, vždy o nich mluvit a hledat společnou řeč - kompromisy. Kdo chce hledá řešení, kdo nechce hledá výmluvy.
V lásce mezi dvěma lidmi není vítěze. Buď prohrají oba a láska zahyne, a nebo oba vyhrají.
I v dnešní době má manželství smysl. Možná, že právě v dnešní době je potřeba manželství ještě více, než kdykoliv předtím. Lásky je čím dál méně a hodnoty ve vztah mezi dvěma lidmi se mění. Kvalitní rodina musí mít základ v dobrém manželství. Pak v něm mohou vyrůstat dobré děti. A pro děti jsou největší vzory právě rodiče. Maminka a tatínek. Manželé, maminka a tatínek znamenají pro dítě bezpečí rodinného kruhu.

Srdce

9. března 2012 v 2:53 | Kafuboss |  Život
Srdce
Nejcitlivější orgán v těle. Bez něj života není. Můžete ho darovat, někomu koho milujete, aby se o něj hezky staral. Nebo ho nabídnout, tam kde je potřeba . lidem bez lásky. Bez lásky také života není. Srdce nejvíc bolí, když je zraňováno. Zraňováno někým velmi, velmi blízkým. Někým koho milujeme.
Proč cítíme bolest? Bolest je reakce na zásah, poranění. Bolest srdce bolí, ale nejvíce. Je to pocit, kdy se vám sevře hrdlo, rozbuší se a začne píchat tupá bolest. Člověk to nemůže kontrolovat. Rozumem to nelze kontrolovat. Ničím. Nelze v noci usnout ani spát. Nemůžete jíst ani pít. Chcete se opít, chcete utéct z tohoto světa. Chcete to trápení nějak ukončit. Přemýšlíte o smyslu života. Přemýšlíte o svém dalším životě. Co dál a hlavně proč?
Člověk se tím musí sám prokousat...
Srdce bolí, když ztrácí lásku. A jen nová láska jej dokáže vyléčit. Jen upřímná a čistá láska.
Pochyby v lásku má člověk, který nemiluje upřímně. Pak to není čistá láska a není třeba se kvůli ní trápit.
Je lepší ztratit falešnou lásku, než minout tu pravou, upřímnou a čistou.
Je lepší ztratit dlouholetý falešný vztah, než se po zbytek života trápit a mít výčitky.
To co člověk zasadí, to také sklidí. Co člověk zasadí do srdce - tak to platí stonásobně více!

Vltava 2002

8. března 2012 v 20:32 | Kafuboss |  Dobrodružství
Moje první pořádná plavba lodí po řece. Na postu háčka jsem se vydal se svým kámošem Barťasem a s dobrou partou ze Zbýšova na splutí řeky Vltavy. Dne 23.6.2002 jsme dorazili k přehradní nádrži Lipno, kde jsme se pěkně vykoupali (za svitu měsíčku). V noci pěkně sprchlo a tak můj stan jednoplášťák nebyl zrovna dobrá volba... Nicméně přesunutí stanu pod stříšku to vyřešilo. Druhý den jsme se přesunuli k Soumarskému mostu a nafoukli naše půjčené lodičky - pálavy. Pak jsme vypluli. Voda byla hodně zvedlá a kalná po noční výdatné spršce. Bylo pod mrakem a chvílemi nás kropil déšť. Ale kamarádi nás zásobovali dobrým pitím - medvědem (mlíko + rum + cukr). Po cestě jsme potkávali mnoho stromů přes řeku a několikrát jsme museli loď přenést. Jedna z našich lodí se převrhla - kluci nestihli zastavit před spadlým stromem. Tuším, že to byl Miky (Mikóza) s kámošem. Panenskou přírodou jsme propluli opravdu velmi rychle. Poslední úsek už byl olej, ale vlivem počasí nám tom moc nevadilo. Upluli jsme 26 km. Po plavbě jsme museli opět lodě vypustit. Pak jsme se přesunuli do Vyššího brodu, kde jsme přenocovali. Druhý den bylo krásné počasí. Po nafouknutí lodí a příjezdu řidičů vyplouváme. Do Rožmberku nad Vltavou nás čekají dva záludné splavy, ale oba bravurně splouváme. V Rožmberku nás pak čeká ještě jeden, ale ani ten nám nedělal větší problém. Po dalším jednom a půl kilometru připlouváme ke kempu U Nojdy. Zde dnes přenocujeme. Dnes jsme upluli asi 12 km. Večer se jdeme občerstvit a podívat na hrad. Při svitu úplňku je to moc pěkná procházka. Druhý den dopoledne vyplouváme směr novým dobrodružstvím. Cestu nám lemuje silnice a les. Je příjemné počasí a tak se i vykoupeme. V jedné zátočině jsme objevili houpačku do vody a tak každý skotačí. Já si málem zlomil hlavu. Pokračujeme dál a za nějakou chvíli je pěkný olej - to signalizuje jez dozvídám se od kapitána lodi. A pěkný! A taky dlouhý a úzký jez - Pečkovský mlýn. Ale můj zadák je zkušený borec a tak to bez problému splouváme. Další jez Konopa u Papouščí skále dáváme také a už nás vítá překrásný Český Krumlov - kemp Nové Spolí. Dnes jsme upluli skoro 22 km. Večerní procházka městem opět stála za to!
Druhý den ráno vyrážíme a hned nás vítá jez Na Rechlích. Ten se však nesjíždí, musíme loď přenést. Proplouváme městem a obdivujeme krásu domů a řeky. Připlouváme k dalším jezům U Liry a Mrázkův Mlýn. Bezproblémové projetí. Blížíme se k největšímu jezu naší plavby - Jelení lávce, ale ještě před ní se stavuje v nedaleké hospůdce na vyhlášenou specialitu - kolena. Po dobrém obídku si jdeme podívat do čeho to vlastně vplujeme. No některým se do toho moc nechce, ale nakonec všichni dobře dopadli. Po několika kilometrech a několika hodinách plavby vplouváme do kempu u Zlaté Koruny. Jsme po cestě unaveni a hladoví a abychom se najedli tak musíme jít do asi kilometru vzdáleného Rájova - do místního hostince. Dnes jsme upluli 17 km.
Ráno vyrážíme na poslední úsek naší plavby. Vplouváme do krásné panenské přírody. Velmi živé úseky peřejí splouváme bravurně. Připlouváme k nějakému zvláštnímu občerstvení - U maringotky. Dáváme si suprové bramborové placky, mažeme to česnekem, máslem, tvarohem a kdo ví co pan dredař nám tam všechno dal, protože máme z něj záchvaty smíchu.
Pokračujeme dál a míjíme zbytky hradu Dívčí kámen, po dalších úsecích peřejí se začíná Vltava uklidňovat a já vím že se blíží jez - jez U Rybů, který je provalený ale je pěkně sjízdný. Za ním je poslední jez, který se ale nesjíždí - musí se přenášet. Jsme v Boršově nad Vltavou, stavíme stany, plavba končí dnes jsme dali 19 km, celkově tedy 96 km. Cestou jsme si všímali pěkných chatiček, později i domů, některé dosti blízko řece... dnes je 28. června 2002 asi pět týdnů do tisícleté potopy...