Můj příběh

9. března 2012 v 2:56 | Kafuboss |  Život
Můj příběh
Nevím kde mám začít, asi na začátku...
V roce 2003 na jaře mi odešel tatínek. Já jsem prožíval mnoho nešťastných chvil. Nebylo lehké, zrovna jsem byl na vojně a najednou jsem měl na starost dům, mámu a mladší švýcu. Pak se v listopadu něco stalo. Někoho jsem potkal. Někoho kdo mi změnil život. Byla to Ona! 1.prosince jsme si pak dali pusinku a slíbili si že spolu zkusíme chodit. Nevěděl jsem co to vlastně všechno znamená, ale vzplanul mezi námi plamínek lásky. Pamatuji si, že naše začátky nebyly snadné, ale vždy jsme našli společnou řeč.
V roce 2005 ji odešla maminka. Všechno to rázem na ni spadlo. Tak velmi podobně jako před dvěma roky na mě. Bylo to pro ni moc těžké období. A pochopitelně i pro mě. Protože jsem se stal její oporou,ochráncem a pomocníkem. Alespoň jsem se o to snažil. Snažil jsem se, abych ji odchod maminky co nejvíce ulehčil a bylo to pro ni co nejméně bolestivé. Nevím jak moc se mi to dařilo a jak moc jsem byl úspěšný. Proto jsem ji nabídl, že může bydlet u nás v domečku.
A tady začaly problémy - s maminkou a sestrou si moc nerozuměli. Vůbec spolu nevycházely. Byl jsem jako hromosvod. Všichni si stěžovali jedna na druhou... stál jsem tenkrát před těžkým rozhodnutím, mezi tím komu dám přednost - jí a nebo mojí rodině. Byl jsem jak v mlýnským kole mezi třemi ženskými - strašný.
Dle svého srdce jsem vybral ji. Nebylo to, ale lehké rozhodování. Věřil jsem v naši budoucnost. A udělal bych to znovu.
Postupně si k mamince i sestře našla určitou cestu, také se mnohému naučila a já jsem byl na ni patřičně pyšný a hrdý. Stávali jsme šťastnou dvojicí a milujícím párem.
V roce 2009 jsem zařídil společné bydlení ve dvou. Po krásné dovolené v Řecku, jsme začali žít na hromádce sami. I když mohla namítat, že dům byl jen můj, její zase bylo mé srdce.
Proto jsem ji na Vánoce 2009 před našimi rodinnými příslušníky požádal o ruku. Viděl jsem na ni, že byla moc šťastná a moji žádost přijala. Slíbila mi své srdíčko a já ji, zase své. Uložili jsme si je jeden k druhému, abychom o ně mohli pečovat. Byl jsem štěstím bez sebe, když jsem viděl, že i ona byla šťastná.
Náš vztah se stále vyvíjel a jeden druhému jsme se přizpůsobovali. Pořád hezky ale být nemůže a tak jsme se i hádali - to je ve vztahu normální věc. Odpuštění a vzájemná láska nás, ale dali vždy dohromady. Projeli jsme spolu mnoho míst, zažili překrásné dovolené, mnoho dobrodružství a napětí ať už sami, nebo s naší partou.
Pak přichází závěr roku 2011 a každý řešíme spoustu problémů, že nemáme čas jeden na druhého. Ať už to je odchod dědečka, moje zkoušky na revizního technika, nebo její povinnosti a problémy v práci. V listopadu plno oslav, chystání a uklízení, v prosinci pak přípravy na Vánoce. Nicméně stále plánujeme naši svatbu. Ještě začátkem prosince jsme dokonce vyřizovali místo slavnosti. Byli jsme oba nadšeni z té nabídky.
Mezitím mi párkrát řekla, že se jí ozval po dlouhé době kamarád a že si spolu dopisují. Všechno jsme si říkali - neviděl jsem v tom problém... Byl jsem i rád, kamarádů není nikdy dost. Věřil jsem ji... i přesto, že o něm začala mluvit čím dál tím více. Ale nepřikládal jsem tomu žádnou váhu. Do momentu, kdy jsme odjeli na hory. Tam jsme odjeli hned po Vánocích. I s našimi problémy - nevyřešenými problémy. Mysleli jsme si, že je tam vyřešíme, že si konečně uděláme na sebe čas, sedneme si, nebo půjdeme na procházku a všechno si vyříkáme. Jenže nebyl na to prostor, čas a ani nálada. Ona mu každý den volala, třeba i dvě hodiny... A bylo to už tak vidět, že si toho všímali i ostatní členové rodiny. Až tady jsem začal tušit, že se něco děje. A když mi na procházce najednou řekla, že má dilema a že se nemůže mezi námi rozhodnout... zůstal jsem stát jak opařený. Po osmi letech? Půl roku do svatby? Jak rozhodnout...? Nabídl jsem ji všechno co jsem měl, seznámil jsem ji se svým světem, se svými kamarády a všechno to ji bylo málo...? Nechápal jsem.
To co mi řekla bylo pro mě moc nepříjemné. Začal jsem mít podezření, že se zamilovala. Oči mě pak otevřela přítelkyně jejího tatínka. Když si mě vzala bokem a sdělila mi svůj pohled na naši situaci. V ten okamžik jsem zjistil vážnost celé situace. To byl Nový rok - 1.ledna 2012. Nezačal zrovna nejlépe, ale slíbila mi, že si to chce vše urovnat a vyříkat s tím druhým. A to co nejdříve...
A hned v pátek 6.ledna 2012 pro mě přišla další rána. koupi jsem kytičku a chtěl jsem to vše urovnat, ale napsala mi, že zůstane u kolegyně, potřebuje s ní něco moc důležitého probrat. Domů už nepřijela. Celou noc a půl dne byla s ním. To co jsem prožíval v noci... to je jakoby moje srdce někdo zaživa rval ven. Chtělo se mi křičet a řvát ale nemohl jsem. Byl jsem jako v děsném snu. Moje reakce byla taková, že jsem ji odebral zásnubní prstýnek. Musel jsem vyvodit nějaký důsledek - ukázat ji, jak moc je situace vážná. Její reakce mě opět ranila - řekla mi že, je ráda, že jsem ji ho vzal, a že všechno to z ní spadlo.
Začal jsem panikařit a dělat věci, ke kterým bych se nikdy nesnížil. Vlezl jsem ji do mailu a přečetl jsem si jejich maily. Opět mě to moc ranilo. To jak mu psala, že když ji bylo nejhůř, tak že myslela na něj. Pochopil jsem, že je už zamilovaná.
20. ledna jsem byl raněn asi nejvíce. Odjela k němu domů na celý víkend. To co jsem doma prožíval už nikdy nechci zažívat znovu... bylo to utrpení a muka.
V neděli se vrací a já mám pro ni nabídku. Nabízím ji zpátky zásnubní prstýnek s tím, že budeme pokračovat v našem vztahu a nebo se okamžitě vrací k tatínkovi. Prstýnek si ode mně nevzala...
Hodinu jsme si povídali o tom co se s ní děje a moc mi doma plakala. Nedokázala mi sdělit důvod svého chování. Říkala mi, že byla se mnou šťastná, že byla spokojena, ale teď se něco stalo a že to neovládá. Bylo mi jasné, že si začala hrát s ohněm a teď je z toho požár, který už nedokáže uhasit.
Domluvili jsme se na tom, že si dáme ve vztahu odluku. Aby zjistila, zda ji chybím. Ale teď s odstupem času tuším, že už byla rozhodnuta tenkrát a že mi to jen nedokázala říct.
Po odjezdu začal můj každodenní boj. Boj mezi rozumem a srdcem. Rozum už věděl, že je konec, ale srdce bojovalo. Nemohl jsem nic. Spát, jíst, smát se... Byl jsem jako tělo bez duše. Humor jsem zavřel do skříně. Každý den jsem se snažil to nějak vyřešit. Snažil jsem se číst, modlit se, ale myšlenkami jsem byl jinde... několikrát jsem ji kontaktoval... koupil jsem ji kytici, nakreslil na chodník před jejím domem srdíčka...
Po více jak 14 dnech konečně dospěla ke konečnému rozhodnutí. nebo jen posbírala odvahu mi to sdělit. Dne 7.února 2012 se semnou rozchází. Po 8letech 2 měsících a 7dnech. Přesně 2991 dní. Vztah skončil.
Odpustil jsem ji to. V ten moment to ze mě všechno spadlo. Nicméně na to nemohu zapomenout. To nejtěžší bylo to vše přijmout. Její rozhodnutí. Ten fakt, že je konec. To bylo opravdu moc těžké. Musel jsem se vydat do hlubin mé duše a opět najít sám sebe. Když jsem tam tak bloudil, tak jsem našel mnoho lidí, kteří mi pomáhali. Byla to především má rodina, kamarádi, známí, kolegové, ale i lidé kteří mě neznali, ale kterým jsem se svěřoval a oni mi říkali své názory, ukazovali mi jiný uhel pohledu. Všichni tito lidé mi moc pomohli. Našel jsem sám sebe a také neuvěřitelnou vnitřní sílu, klid a mír. Zjistil jsem, že některým lidem můžu svým názorem poradit, nebo pomoci.
Cítím se teď moc dobře. Děkuji vám.


Věřím v lásku i když bolí,
Čas ten všechno zhojí.
Věřím v lásku i když bolí,
Láska, ale za to stojí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama