Vnitrni boj

11. dubna 2012 v 23:13 | Kafuboss |  Život
Trpělivost - utrpení.... nejsem schopen se otevřít...

Je těžké ztratit smysl života, ale je ještě mnohem těžší najít nový. Jako věřící jsem vystaven rozporuplným pocitům. Na jedné straně vyzařovat lásku všem, ale teď nemohu vůbec lásku přijímat. Nejsem toho teď schopen. Něco se ve mě zablokovalo. Nebo došlo k automatickému vypnutí. Je to velice zvláštní pocit.

Na jednéstraně jsem rád ze samoty - můžu si tak alespoň třídit své myšlenky, pocity a úvahy, ale na druhou stranu mě to ubíjí. Je mi smutno, jsem sám, nemám tu nikoho s kým bych se mohl radovat z každodenních radostí, s kým bych sdílel svoje každodenní starosti, nemám koho obejmout, nejsem tu pro nikoho oporou... je to teď opravdu moc těžké. Mám strach z budoucna, z chyb, že něco pokazím, že něco uspěchám, nebo že něco promeškám, nebo že jsem už něco promeškal...

Možná že nejsem vůbec vhodný pro partnerský žibvot... ikdyž jsem byl od malička k tomu vychováván - a rodina mi byla dobrým příkladem.

Možná to jen teď moc řeším a musím jen najít sám sebe. Ale co, nebo kdo jsem vlastně? Kam kráčím? Jaký je můj cíl? Kdo bude můj společník? Všechno chce jen čas. Nevím zda je času málo, nebo mnoho. Ale veřím, že se vše v pravou chvíli stane. To je vlastně jediná věc co mě drží nad vodou - víra. Víra v lepší zítřky. Víra v to, že to nejlepší je přede mnou. Jen je mi neznámé kdy to bude. Proto jak bylo psáno - bděte! Tak i já budu bdít a čekat. Trpělivě a pokorně čekat. Nic jiného mi stejně nezbyde. Během čekání budu hledat sám sebe. Budu hledat odpovědi na mé otázky. To co vlastně od života chci. Musím přece napřed zjisti to co chci já, abych si o to dokázal říct a poprosit.

Musím teď být sám. Musím se o sebe postarat sám, o sebe a věci i zvířata mě svěřené. Je nutné si tímto projít. Pokud se nedokážu postarat sám o sebe, jak bych se mohl postarat o jiné. O mou budoucí partnerku, děti, dům? Určitě to dokážu. Jen to chce mnoho úsilí.

Žiji už tři měsíce doma sám a zatím to zvládám. Neříkám, že to je procházka růžovým sadem, některé povinnosti si musím lépe naplánovat, ale zatím to jde. Samota je zlá, ale osamocen nejsem. Se mnou jsou ti kteří na mě myslí a kteří se mi ozývají. Mají mě rádi a tím mi posílají mnoho energie. Samota je vlastně v tuto chvíli prospěšná a léčivá. Jak mi psala jedna známá, je potřeba přejít z MY na JÁ... Jen mám opět strach abych si na samotu příliš nezvykl. Pak se ze mě může stát člověk, který bude myslet jen na své dobro a potěšení, může se ze mě stát sobec a můžu se stát zatrpklým.
Věřím, že čím horší a težší je cesta po které kráčím, tím vyšší a krásnější je cíl!

Asi nejhorší je vnitřní boj sám se sebou. Sám před sebou nikam neuteču. Můžu si nějakou dobu něco nalhávat, namlouvat, ale něco ve vnitř to nepřijímá. Vevnitř pak cítím svíravé pocity a pocity úzkosti. Asi je potřeba si To uvnitř najít a zeptat se Toho v čem je problém, proč se nechává slyšet. A já se můžu k Tomu dostat jedině, když se utiším, zklidním a jsem úplně sám - mnoho hodin. Modlitbou, meditací, procházkou,... Pak se můžu ponořit do hloubky své duše a hledat tam odpovědi, které mě trápí a které nejsou vyřešeny. Některé věci nemusí být vyřešeny mnoho let, ale jsou tam uloženy stále. Stále čekají na vyřešení, dokončení, uzavření. Proto musím zjistit, zda nemám nějaký rest.

Jakýkoliv problém se dá vyřešit! Pán nám dal pro řešení našich problémů rozum, moudrost, víru, naději, trpělivost, pokoru, dodává nám sílu, ale hlavně nám dal lásku. Protože bez lásky nejsme nic...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama